Pelhřimovští historikové do poloviny dvacátého století

Dějiny se sice dějí, ale také zapomínají. Po letech či staletích je musí někdo znovu objevit a také vyložit, interpretovat informace nalezené v archivech, vysvětlit je a předložit čtenářům či posluchačům.

Události svého života pro paměť budoucích Pelhřimáků sepsalo ve vzdálenější minulosti několik mužů, z nichž někteří byli veřejně činní, jiní psali jen pro sebe a své blízké. Nejstaršího z nich ani neznáme jménem, dříve se soudilo, že by mohlo jít o Matouše Válka, měšťana, který se osobně podílel na vykoupení města z poddanství roku 1572 a bohužel také na sporech, které v následujících letech mezi Pelhřimovskými propukly. Anonymní autor nepsal jen pro budoucí paměť, spis byl i obhajobou jeho politických stanovisek. Však také měl proč se obávat – vždyť jednání pelhřimovských měšťanů mohlo být vnímáno jako vzpoura proti vrchnosti, a to byl tou dobou hrdelní zločin. 

Z úředních důvodů psal Augustin Ignác Fuchs. Jeho úkolem v roce 1761 bylo zpracovat urbář, tedy soupis městského majetku a finančních nároků, připojil ale řadu historických poznámek, včetně údaje (nespolehlivého) 
o založení města v roce 1224. Další „kronikáři“ už sepisovali spíše pro radost. Filip Ignác Dremsa a Antonín Štěpán zachytili kromě klíčových dobových událostí i řadu anekdot a střípků z každodennosti života ve městě na přelomu 18. a 19. století. Na konci osmdesátých let dokončil své paměti pelhřimovský děkan Vojtěch Holý. Na stejnou dobu, kdy zde vyrůstali, vzpomínali také Msgre Jan Pauly a Jindřich Šohájek. První světová válka ožívá ve vzpomínkách Františka Bernarda Vaňka, až do další světové války prodloužil své paměti Josef František Hájek.

Prvním „objevitelem“ a „spisovatelem“ starších dějin Pelhřimova byl Karel Arnošt Pichman. Inspiroval se heslem římského historika Livia psát dějiny „od založení města“ a polepšením městského znaku, které několik let před tím potvrdil císař Leopold I. Pichman působil jako městský úředník i purkmistr a svůj text vepsal roku 1691 do městské pamětní knihy, čímž jej vlastně „publikoval“, zřejmě ale počítal i s jeho tištěným vydáním. Dějiny města vylíčil od jeho založení biskupem Pelegrinem a jejich výklad pojal velmi vlastenecky i prohabsbursky loajálně zároveň.

Na další výklad svých dějin si Pelhřimov musel počkat skoro 200 let. Zájem o poznání historie českého národa se odrazil i ve zkoumání minulosti regionů. V Pelhřimově, podobně jako i jinde, se vlastivědné bádání soustředilo kolem zdejšího gymnázia. Jeho ředitel Václav Petrů se věnoval především literatuře (překládal mimo jiné z norštiny) a tvorbě učebnic a poučných textů pro mládež. V tomto duchu v roce 1901 sepsal i krátkou příručku pelhřimovských dějin.

O deset let později další z profesorů zdejšího gymnázia Karel Polesný spojil síly s památkářem Zdeňkem Wirthem, aby vydali oceňovanou odbornou knihu věnovanou zdejší historii a památkám. Polesný, mimo jiné zeť stavebníka slavné Drechslerovy vily, se zdejším dějinám věnoval i v následujících letech, i když po první světové válce z Pelhřimova odešel a dál působil ve Znojmě. Ve dvacátých a třicátých letech se při svém vlastivědném bádání setkával s gymnaziálním kolegou Karlem Junem. Ten se věnoval především novějším dějinám, zejména 19. století, angažoval se ale i ve sběru artefaktů pro vznikající pelhřimovské muzeum.

V první polovině 20. století totiž pelhřimovské dějepisectví získalo i institucionální základnu, která se rozrůstala díky nadšení a spolupráci výše jmenovaných. V roce 1901 byl založen Muzejní spolek, který o několik let později získal prostor pro první expozici v budově zámku. Za udržení a obnovu historických památek a urbanisticky zodpovědné rozvíjení centra města bojoval Klub za starý Pelhřimov ustanovený roku 1910. V roce 1920 byl založen Vlastivědný sborník českého jihovýchodu, měsíčník určený především školní mládeži, který se netajil svým „národním“, vlasteneckým zaměřením.  V roce 1939 se okresním konzervátorem, tedy jakýmsi terénním poradcem Státního památkového úřadu, stal pelhřimovský rodák a profesor jihlavského gymnázia RNDr. Jan Fried. Ten ještě za monarchie publikoval krátké příspěvky k vlastivědě Pelhřimovska, poté se stal duší skomírajícího Muzejního spolku, strážcem městského archivu a vydavatelem starších písemných památek. Svou „kariéru“ regionálního historika – nadšence musel v padesátých letech ukončit pro nevůli komunistického režimu.

Zatím nevíme o žádné kronikářce či historičce, která by se na scéně objevila před závěrem 19. století. Zdejšímu národopisu se věnovala Anna Šebestová, které v době, kdy se dvořil její dceři, ochotně pomáhal Josef Dobiáš, budoucí historik starověku a nestor pelhřimovského dějepisu, autor Dějin královského města Pelhřimova, jejichž poslední – pátý díl vyšel v roce 1970. 

PhDr. Markéta Skořepová, Ph.D., fotografie pocházejí z archivu Muzea Vysočiny Pelhřimov

Zobrazit další fotografie (4)