Medicína se musí prožít a prodiskutovat, tvrdí Jiří Běhounek

V následujícím rozhovoru představíme mimořádnou osobnost, která se výrazně zapsala nejen do oblasti medicíny, ale také do veřejného života a sportu v Kraji Vysočina. MUDr. Jiří Běhounek, současný náměstek Nemocnice Pelhřimov pro rozvojové činnosti, je člověk, který dokáže harmonicky skloubit několik důležitých rolí. Ve své lékařské praxi získal uznání jako odborník v oblasti ortopedie, ale jeho vliv sahá mnohem dál než jen do ordinací či nemocničních chodeb. Dvacet šest let vykonával činnost sekretáře České společnosti pro ortopedii a traumatologii pohybového ústrojí. Dvanáct let vedl s neobyčejným nasazením Kraj Vysočina.

Jeho životní příběh je ale mnohem bohatší. Čtyřicet let působí jako předseda pelhřimovského volejbalového klubu a zastává řadu významných funkcí, ale hlavní roli v jeho životě hraje rodina. Je hrdým otcem dvou dětí a dědečkem čtyř vnoučat, kdy se jeho syn vydal v otcových stopách. Dnes působí jako primář ortopedického oddělení pelhřimovské nemocnice. 

Na ortopedické oddělení pelhřimovské nemocnice jste nastoupil po ukončení vysoké školy. Ještě předtím jste však v nemocnici vykonával praxi. Jaké byly Vaše první dojmy z nemocnice?
Atmosféra a možnosti, které jsem během praxe měl, tzn. seznámit se s činností a provozem jednotlivých oddělení se mi líbily. Mé kroky nejprve směřovaly na chirurgii. Domluvil jsem se, že tam nastoupím a také jsem tak 1. 8. 1976 učinil. Bylo nás více jako např. MUDr. Pangrác, MUDr. Příborský, MUDr. Hejduk, MUDr. Hejduková, MUDr. Jeřábek a další. V pelhřimovské nemocnici pracuji do této doby a jsem za to nesmírně rád.

Primářem ortopedického oddělení jste se stal po MUDr. Dýškovi ve 34 letech. Tehdy jste byl nejmladším primářem v regionu. Co bylo za Vašeho působení v čele primariátu nejsložitější a naopak, na co rád vzpomínáte?
Cesta byla poměrně složitá. Než jsem odešel na vojnu, vypomáhal jsem panu primáři Dýškovi na ortopedii, protože byl na oddělení čtyři měsíce úplně sám. Pravděpodobně jsem ho nějakým způsobem oslovil a nabídl mi, abych se stal ortopedem. Nad nabídkou jsem váhal. Z vojny jsem do nemocnice jel několikrát na jednání, a protože na chirurgii bylo lékařů dost a na ortopedii žádný, tak mě pan primář Dýšek přesvědčil, abych nastoupil k němu. V průběhu základní vojenské služby došlo ke změně zařazení z oboru chirurgického na ortopedii. Tyto věci se řešily na úrovni Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů a ministerstva zdravotnictví. Po návratu z vojny jsem nastoupil znova na kolečko na chirurgii, ale veden jsem byl už jako ortoped. Doba byla úplně jiná. Ortopedický obor byl konzervativní, na oddělení leželo mnoho lidí na extenzích. Operovalo se přibližně 100 operací ročně a medicína se sestávala z aplikací infúzí a různých věcí jako léčení bolestí zad a podobně. Pan primář Dýšek byl zvláštní v tom, že mě nechválil, ale údajně říkal, že já bych měl být ten, co po něm primariát převezme, ale nikdy mi to neřekl do očí. 

Prý Vás pan primář „vychovával“ svéráznými způsoby…
Ano, to je pravda. Svého času jsme začali operovat poměrně špičkový výkon – umělý kloub kyčelní. Pamatuji si, že jsme šli jednou na takovou operaci, o on mi při té operaci řekl: „Tak už to dodělejte.“  A odešel. Hodil mě do vody a já musel plavat. Nejhorší bylo, že když jsem se stal primářem, měl jsem jenom jednoho lékaře a to byl kolega Josef Chudoba. Kolegové Lubomír Hadrava, Oldřich Krumpl a Miroslav Skoták přišli až posléze s návratem z vojenské služby. Měli jsme na starosti celý okres. Ambulance jsme měli v Počátkách, Pacově, Humpolci a Pelhřimově. Vzhledem k tomu, že obor byl konzervativní, tak stres na tlak časového využití operačních prostor nebyl takový. Rád vzpomínám na to, že z konzervativního oboru se za těch třicet let, co jsem ortopedii dělal naplno, změnila v podstatě na stoprocentní operační obor a byly zavedeny úplně nové postupy, které obor zavedly úplně jinam, než když se začínalo. 

Jak vzpomínáte na tehdejší kolektiv na oddělení?
Jsem už starší pán a nostalgicky vzpomínám na ty doby, protože byla mnohem větší soudržnost a mnohem lepší parta, která se vzájemně uznávala. Lékaři uznávali sestry a sestry ctily lékaře. Zaregistroval jsem, že se o tom zmiňovali i ostatní zaměstnanci. Bylo naprosto normální, že se šlo z jednoho oddělení pomoct na druhé. Parta byla tehdy dobrá, chodili jsme hrát fotbal, volejbal. Konala se řada akcí pro udržování soudržnosti. Výborné bylo i to, že jsme na ortopedii měli 30 postelí, které obsloužilo sedm sester i s vrchní a dva doktory pro celý okres. Pravda je, že nám nebylo líto tu nějakou chvíli zůstat a pracovat, i bez diskuzí o přesčasech, a pacientům poskytnout co nejlepší péči. Proto si myslím, že tu mnozí pánové jako Vladimír Leman, Karel Kalla, Karel Křikava nebo Jan Syrový vydrželi tak dlouho. 

Jací byli tehdy pacienti?
Doba byla jiná i v tom, že pacienti přicházeli z mého pohledu spíše pozdě. Měli mnohem vyšší hladinu výdrže bolesti a přicházeli především na chirurgická ošetření třeba se stavy postižení břicha při zánětech apendixu nebo při problémech se žaludkem později. Tehdy nebylo obvyklé, že když se někdo bouchnul do stehna, aby běžel k doktorovi, ale naopak, když se situace za dva tři dny nezlepšila, tak teprve pacient přišel. Tlak na medicínu nebyl tak velký a pacienti si v té době, ve většině případů, péče vážili. Na Pelhřimovsku byla atmosféra dána přístupem primáře Pujmana.
V té době jsme měli pokoje pro šestnáct pacientů, což si v dnešní době nedokáže nikdo představit. Já jsem si pacienty pamatoval podle diagnóz, ale jak se jmenovali, to jsem nevěděl, ale že na šesté posteli ležel pán s kolenem a měl tam meniskus, to jsem věděl. Dále se mi líbilo, že jsme se domluvili na rekonstrukci pokojů. Pokoje, které byly na chirurgii, gynekologii a ostatních odděleních pocházely z roku 1933. Největší oddělení v té době byla porodnice se 104 lůžky, protože porodů bylo poměrně velké množství. O oddělení se tehdy starali tři, čtyři lékaři, což je v dnešní době nemyslitelné. 

Kolik pacientů bylo podle statistik ošetřeno na ortopedickém oddělení za dobu svého působení? 
K výročí 50-ti let ortopedie si oddělení udělalo statistiku. Okres Pelhřimov má přibližně 75 tisíc obyvatel, každého obyvatele okresu jsme za 50 let fungování ortopedického oddělení vyšetřili průměrně 4x. V součtu je to přibližně 300 tisíc vyšetření. Do toho jsou započítána ortopedická vyšetření, ale i systém vyšetření dětských kyčlí, preventivní vyšetření na porodnici a další a další vyšetření. Nejhezčí na tom je, že děti, které jsem vyšetřoval na porodnici s kyčelními kloubky, se pak vracely na vyšetření se svými dětmi, protože systém trojího síta byla výborná věc, kterou čeští ortopedi vymysleli, a to bylo velice milé, že se maminky hlásily a říkaly: „Vy jste mě vyšetřoval kyčle,“ říkala maminka. Já jim odpovídal: „Jak si Vás mám pamatovat, když jste byla malá (smích).“ 

Po 22 letech ve funkci primáře jste se stal v roce 2008 hejtmanem Kraje Vysočina. Co to pro Vás znamenalo? Jakým výzvám jste čelil?
Myslím si, že tohle musí posoudit jiní. Pro mě to žádná změna nebyla z hlediska způsobu práce a přístupu. Já jsem, a myslím si, že si to můžu dovolit říct, názoru, že správný řídící přístup má být takový, že musí dostat všichni spolupracovníci, ať jsou v jakékoliv pozici, prostor, aby se mohli realizovat. Na druhou stranu není možné případné poklesky a nedostatky nebo jiné potíže a neumětelství přecházet a nekomentovat. Tzn., že nároky, které jsem měl na ortopedii, jsem chtěl a snažil jsem se mít i ve funkci hejtmana a v podstatě celou dobu o tom mluvím, že tak, jak není možné odkládat operace, nebylo možné ani odkládat řešení některých věcí. Samozřejmě v politice je to složitější v tom, že tam nejde o zdraví a aktuální situaci, jde tam spíše o nastavení pravidel a způsobu práce a samozřejmě o výsledek a o to, aby kraj a systémy fungovaly. Změna mě nezaskočila. Je pravda, že jsem do pozice hejtmana spadl nečekaně. Nikdo si tehdy nepředstavoval, že všichni hejtmani budou ze sociální demokracie a myslel jsem si, že se za čtyři roky vrátím zpátky do nemocnice. Požádal jsem tehdy kolegu Miroslava Skotáka, aby oddělení čtyři roky vedl. Vítězství v roce 2012 už bylo překvapením, protože to jsem opravdu nečekal, myslel jsem si, že se na primariát vrátím. Následně, asi řízením osudu, jsem v čele Kraje Vysočina vydržel 12 let. Říkám si, že jsme to asi tak blbě nedělali, protože to není jen o jednom člověku. Stejné je to i v medicíně, protože, kdo říká: „Já já, já,“ tak neříká pravdu. Každý potřebuje tým a bez sester, asistentů, dalších lékařů, zřízenců, uklízeček, kuchyně, prádelny a nádvorních dělníků, ale i úředníků neudělá nikdo nic. Pokud si to neuvědomuje, je to obrovská chyba, protože atomizace a individualizace je velmi na škodu. V medicíně, ale i v politice to nejde a je kolikrát vidět, že se netáhne za jeden provaz a veřejnost to velmi silně vnímá. 

Prozraďte, jaké dovednosti z funkce hejtmana jste přenesl zpět do nemocničního prostředí?
Do pozice hejtmana jsem šel ve věku 56 let. Za sebou jsem měl mnohé situace a pozice. Sice ne ve vrcholové politice, ale na menší úrovni, byl jsem zastupitelem a radním města Pelhřimova. Angažoval jsem se ve sportu, s partnery v zahraničí a dalších městech. Co se dá z politiky přenést do medicíny? Myslím si, že by to měla být záležitost vzdělávání našich kolegů. Je potřeba stále diskutovat, hledat řešení a mít vizi ke zlepšení. V medicíně je celoživotní vzdělávání nezbytností. Zpátky jsem si přinesl to, že se to tolik neliší, pokud chce člověk práci dělat poctivě. Liší se to na dopadech a úrovních, protože politika nemá dopady tak bezprostřední, tedy pokud to není krize ekonomická nebo covid. 

Jak se Vám dařilo skloubit lékařskou a politickou kariéru s Vaším celoživotním koníčkem, kterým je volejbal?
S volejbalem jsem to měl podobné jako s primariátem na ortopedii. Když jsem přišel do Pelhřimova, hrál jsem tu fotbal, košíkovou a volejbal. V roce 1984 došlo na postu předsedy volejbalového oddílu ke změně, protože tehdejší předseda František Ryba uvažoval o odchodu z Pelhřimova. Hoši z volejbalu najednou přišli s tím, že jestli to má někdo dělat, jsem to já. Koukal jsem na ně trochu překvapeně, protože jsem tam docházel tři, čtyři roky a ani jsem nebyl dlouho v té partě. Přesto jsem na předsednictví kývl a jsem jím dodnes, tedy už 40 let. Podařilo se nám postavit celý volejbalový areál, včetně současné budovy. Je to jenom o tom, zda člověk chce. Když se ohlédnu zpátky, uvědomuji si, že mnozí promrhali obrovské množství času, a když si to člověk naplánuje a skutečně za tím chce jít, dokáže skloubit všechno. Sport nebo jiné činnosti – pro někoho to může být chytání ryb, pro jiného je to třeba vyřezávání nebo malování obrazů, ale jsou to věci, kdy si člověk, nebo alespoň já, psychicky, fantasticky odpočine. Zapomene na všechny starosti, vyčistí si hlavu a ještě se unaví. U mě měl volejbal vliv i na fyzickou zdatnost, protože ortopedie není zrovna lehký obor. Je to fyzicky náročný obor. Operativa není jednoduchá.

Jak se před 40 lety dařilo volejbalu v Pelhřimově a jak je na tom oddíl dnes?
Když jsem začal dělat předsedu, bylo mi 32 let. Každý druhý rok jsme na základě výměny s rakouskými volejbalisty ze St. Valentinu jezdili na výměnné pobyty. Zorganizovat to a vše zařídit nebyla žádná sranda. Výměnné cesty trvaly do roku 1992. Samozřejmě se změnou poměrů a uvolněním hranic možnosti pro naše spoluobčany vzrostly, takže aktivita, která byla v té době výjimečná a nenahraditelná, vyšuměla. Přesto jsme letos oslavili 50 let spolupráce s volejbalisty ze St. Valentinu. Volejbal se postupně ztrácí stejně jako řada dalších sportů. Naši mladí mnoho nesportují a volejbal je velmi náročná hra na učení. Oddíl míval i 250 členů dospělých i dětí a dnes je nás asi 120 a z toho je dospělých necelá čtvrtina a nebýt děvčat, tak oddíl nemá možnost ani pořádně fungovat, protože kluci jdou v dnešní době raději na hokej, fotbal, florbal a volejbalistů, kluků, moc není. Bohudík, že máme skvělé původní hráčky, dorostenky a juniorky a posléze hráčky dospělého věku, dneska matky, které trénují mládež. Děvčata jsou poměrně úspěšná. Vychovala nemálo hráček, které se posunuly do středisek a výše a zahrály si extraligu.  

Vrátím se ke zdravotnictví. Jak hodnotíte vývoj ortopedie od doby, kdy jste začínal, až po současnost
Nepřestal jsem nikdy být vděčen panu primáři Dýškovi za to, že mě přemluvil a přetáhl, protože jsem zažil něco, co asi už žádná jiná generace zažít nemůže. Týká se to všem mých souputníků, kteří skončili medicínu v roce 1975, protože se začaly vytvářet nové postupy. Postupně se vytvořily podmínky pro rozpracování metod Sira Johna Charnleyho, který přišel s endoprotetikou kyčelního kloubu. Byl jsem u toho, když v České republice profesor Rybka a docent Vavřík začali vytvářet česká umělá kolena. Dnes se těžko vysvětluje, co jsme ošetřovali proleženin, kolik komplikací a infekcí bylo, protože v té době prakticky žádná prevence embolií a srážlivostí krve neexistovala. Bylo to jenom o rehabilitaci, pohyblivosti a bandážování dolních končetin. Tehdy se objevily nové metody endoskopické, artroskopické a další a dnes oddělení řádově operuje 100 operací měsíčně, předtím to bylo 100 operací za rok. Dnes je to z 97 % obor operační. Konzervativně se řeší zlomeniny páteře, obratlů a podobně. Jinak se prakticky vše operuje. Spolupráce s klinikami a ostatními pracovišti je vynikající, protože ne všude se dá dělat všechno. Když si vezmu, že dětských vykloubených kyčlí jsme na konzultaci na kliniky posílali minimálně 6 až 10 ročně. Dnes, když se objeví jedna tato nereponibilní vykloubená dětská kyčel za rok, je to dost velká rarita, protože metodiky trojího síta – ultrazvukové vyšetření hned na porodnici a založení dětských kalhotek nebo plínek anebo dokonce abdukčních balení Pavlíkových třmínků vede k tomu, že 99,8% se dá vyléčit konzervativně a operativa není nezbytná.
Mění se i to, že přibývá úrazů, protože děti jsou neobratné. Nedokážou se se situací na kole, při běhu, při hrách i na trampolíně vyrovnat. Předtím děti všude běhaly, lezly po stromech, zkrátka naučily se být obratné. Dnes je to složitější. V tom je medicína jiná. Třeba náhrady umělých kloubů. Dnes máme náhradu ramene, lokte, palce u ruky, palce nohy, hlezna, kolena, kyčle, to je samozřejmě obrovský posun a u toho jsem měl to štěstí být. 

Jak vidíte budoucnost ortopedie jako lékařského oboru v následujících letech?
Všechno se dá posouvat a také se posouvá. S elektronizací se zlepšuje servis a zkracuje doba operativy, protože se stále zlepšují a zdokonalují nástroje a postupy. Vymýšlejí se nové možnosti, jak věci, které se předtím nedaly řešit nebo se řešily obtížně. Pokud se týká umělé inteligence, určitě je vynikající pomocnicí pro rentgenové zobrazení kostí, kde srovnávání zranění případných velmi diskrétních zlomenin nebo strukturálních změn kostí, je to velký pomocník. Upozorní člověka, že by se měl na snímek více soustředit a prohlédnout si ho. Jestli umělá inteligence potom v množství dat povede k nějakým úpravám algoritmů ve způsobu přípravy třeba instrumentárií na centrálních sterilizacích nebo způsobu spolupráce s anesteziology nebo zabudování některých matematických postupů do nástrojů a přístrojů, to dnes nelze odhadnout. Ale myslím si, že základní postupy, které byly vytvořeny od roku 1965 do roku 2000, tzn. postupy endoprotetické, artroskopické a další, se v dohledné době dramaticky rozvíjet nebudou. Rozvíjet se budou materiály. 

Jako náměstek pro rozvojové činnosti pelhřimovské nemocnice máte určitě řadu plánů a vizí pro rozvoj nemocnice. Jedním z posledních počinů bylo zavedení nového nemocničního informačního systému (NIS). 
Implementace NISu je z mého pohledu majstrštyk, protože to je poprvé, kdy se podařilo propojit a zavést tento systém pro všech pět krajských nemocnic, což byl můj hejtmanský cíl, aby nemocnice spolupracovaly. Bohužel, historické vazby, které tady nebyly, tomu nepomáhaly. Jeden okres byl Jihočeský, druhý Východočeský a tři byly Jihomoravské a vytvořit soudržnost tam, kde se to vyvíjelo staletí, najednou za dvacet let, nebylo vůbec jednoduché. Jsem rád, že se zavedení NISu podařilo a že přes zásadní rozpory, systém nyní ve všech pěti nemocnicích funguje. Zavedení NISu přináší pro nemocnice z právního hlediska neskutečné pozitivní záležitosti. Je třeba si uvědomit, že všechny problémy a záležitosti při soudních sporech vyplynuly z toho, že nebyla správně vedena zdravotnická dokumentace nebo byla vedena nedostatečně nebo vůbec. NIS byla celokrajská věc, jsem na to hrdý a jsem rád, že se systém stále posouvá a pracuje se na něm. 
Pokud se týká Nemocnice Pelhřimov, asi to bude znít nabubřele, ale s panem ředitelem Hejdukem jsme v roce 1996 byli iniciátoři stavby Pavilonu akutní medicíny, kde se nyní nachází ARO, JIP, operační sály a ambulance. V té době se totiž na nás řítila katastrofa ve smyslu nedostatečného provozu centrální sterilizace. Podařilo se nám na stavbu sehnat velmi významné prostředky ze státního rozpočtu, což začalo zcela zásadně měnit nemocnici. Poté nastaly možnosti čerpání evropských dotací a musím říci, že naši předchůdci na kraji souhlasili, aby se evropské peníze z regionálního operačního programu Jihovýchod začaly pro nemocnice používat. Výčet aktivit ve všech nemocnicích je obrovský. V pelhřimovské nemocnici je to rekonstrukce hlavní lůžkové budovy, následně stavba Pavilonu péče o rodinu a další věci. Nyní nás čekají dvě zdánlivě marginální věci, ale pro provoz nemocnice zcela zásadní věci. Jsem přesvědčen, že vlastní kuchyně i prádelna do nemocnice patří, protože bez ní to není úplně ono a vidím, že dodavatelsky to ne všude funguje. Nyní nás tedy čekají rekonstrukce jídelny a prádelny. Potom bude následovat další rozvoj. Více oddělení se nám tu asi nepodaří rozšířit, protože rozšíření je limitováno ekonomickými možnostmi. Nemocnice se může pyšnit řadou skvělých oddělení – třeba vynikající hematologií v čele s panem primářem Hynkem Poulem. Určitě by stálo za to, přesvědčit naše mediky a lékaře, že se v Pelhřimově dělá medicína na stejně vysoké úrovni jako na klinikách. Je jasné, že tu nikdy nebudeme operovat srdce nebo nebudeme zavádět stenty. V pelhřimovské nemocnici budeme vždy ošetřovat podvrknuté kotníky, zlomené ruce, operovat žlučníky, kýly a endoprotézy na kvalitní, vysoké úrovni. Toto je náš směr. Dva roky se snažíme budovat neurologii, ale stále to nejde, protože lékaři prostě nejsou. To se mi nepodařilo ani v té politice, přesvědčit lidi, když jsme se snažili změnit a upravit zákon č. 95 o vzdělávání lékařů tak, aby byl mnohem volnější a průchodnější, tak bohužel systém úplně nefunguje. Ukazuje to, že pokud to takto bude dál, můžeme říkat, že všichni budou bydlet v Praze, Ostravě, Brně, Plzni a na této periferii nebude nikdo, což není možné.    

Jste velmi aktivní člověk. Jakým způsobem se snažíte udržovat krok s nejnovějšími trendy a postupy?
To já nevím (smích). Buď to v tobě je, nebo není. O mě se říká, že jsem trochu cvok až magor, že pořád koukám tzv. za kopec a že na každou věc přemýšlím už o dalších dvou až třech kopcích dopředu, jak to udělat, co by to mělo za dopad a jaké to má vazby, atd.. Mě to prostě baví. Já jsem se tímhle zabýval ještě s Pepou Vychodilem, mým spolužákem na základní škole, kde jsme organizovali různé sportovní aktivity a další věci, jenom proto, že jsme se chtěli dál posouvat. Provází mě to celý život. Možná právě to odhadli volejbalisté, když jsem se ve 32 letech stal předsedou oddílu a ve 34 letech primářem oddělení. Tehdy jsem byl zdaleka nejmladší primář široko daleko. Možná i to je doklad, že jsem nějaký vizionář. Já se nad tím nezamýšlím a sám si to o sobě nemyslím v tom smyslu, že bych to někde používal, ale pravda je, že nad všemi záležitostmi přemýšlím v širokých vazbách a jednak v dopadech a možnostech řešení. Proto jsem možná mohl být 12 let hejtmanem, protože tam to bylo poměrně markantní. V medicíně to tak rychle nejde, ale zase je třeba vidět, když něco zavedu, jaký to bude mít dopad, protože třeba bude muset být zavedena změna organizace práce na oddělení. To je asi to co mě baví, a co mě vede, a proto to bylo takové portfolio. Svého času jsem byl nařčen, že mám funkcí víc jak japonská kalkulačka, ale to s sebou nesla doba. Jsem hluboce přesvědčen a držím se toho hesla: „S nasazením, rozhodně a slušně.“ Jsem člověk, který nikdy neslíbí, že danou věc vyřeší, ale nikdy se na to nevykašle. Pokud to nejde, musí to otevřeně říct a přiznat to. Ne všechno se povedlo, ne všechno se dá vyřešit a ne všechno se dá udělat, ale nesmí se na to člověk vykašlat. V okamžiku, kdy to nejde, je to slepá ulička, musí člověk hledat jinou cestu. To je asi to, co mě nabíjí. Někdo říká: „Dědku, proč se tu pinožíš, je ti tolik let, už máš právo na důchod.“ Jenže, když má člověk takovouhle povahu, tak hrozí, že jakmile toho nechá, zblbne. Mozek se musí pořád trénovat a kdo si myslí, že složením státních zkoušek z medicíny nebo atestace nemusí nic, tak to je začátek jeho konce. Člověk by měl, podle mého soudu, získávat stále impulsy a pracovat s nimi, protože to jinak nejde. 

Jak Vaše rodina vnímala a stále vnímá náročné pracovní nasazení v nemocnici a politické angažmá?
Kdybych nepotkal manželku, která má zásluhu na mých úspěších, nevím, jak by to všechno bylo. Ona se postarala o veškeré zázemí. Ona byla ta, která vychovala děti. Já jsem se jim věnoval v okamžicích, kdy začaly sportovat, byly větší zhruba ve věku osm, deset let. Do té doby byla výchova a veškerá starost o domácnost jen na ní. Když jsem se stal primářem, bylo mému synovi 8 měsíců a dceru jsme ještě neměli. Moje žena mi byla vždycky velkou oporou, ať v době mé medicínské či politické kariéry. Je mi velmi líto, že se najdou tací, kteří ve své nízkosti, se prostřednictvím jejího zaměstnání v Nemocnici Pelhřimov jí až mstili, protože na mě neměli. Bohužel, ač to nebylo mnoho lidí, někteří se našli a já si to budu vždy pamatovat. Nikdy jsem se nemstil, ale nezapomenu. Když se vrátím k dětem, je vidět, že naše výchova fungovala. Dcera vystudovala školu veřejného zdraví se zaměřením na hygienu a pracuje, i když je nyní na mateřské, jako vedoucí odboru pracovní hygieny v Pelhřimově. Syn vystudoval medicínu, i když jsme mu říkali, ať to nedělá. Šel pracovat do Pelhřimova, i když jsme mu říkali, ať to nedělá a vybral si ortopedii, i když mu matka říkala, ať to nedělá. Řízením osudu je tam dneska primářem.  

Nechává si od Vás syn občas poradit?
Syn je silná osobnost, asi by ani nemohl být, když má takové rodiče. Zeptá se, nechá si poradit, ale nenechá si do toho mluvit. Je to na něm. Samozřejmě pokud vidím chybu, řeknu mu to, ale vnitřně si myslím, že mnohé systémové vlastnosti, postupy a přístupy v řízení po mě snad zdědil. 

Jak trávíte čas s rodinou?
Když jsme byli mladší, jezdili jsme s dětmi na dovolené k moři. Prázdniny děti prožívaly na chatě a my v době dovolené s nimi. Volný čas jsme trávili aktivně sportem. Nyní se věnujeme nejvíce vnoučatům. Máme dva vnuky a dvě vnučky, takže to je radost. Maximálně si toto období užívám, protože to, co mi uteklo možná s mými dětmi, si užívám s vnoučaty. 

Má poslední otázka je směřována k pelhřimovské nemocnici a také k začínajícím lékařům. Co byste popřál nemocnici a co byste vzkázal mladým lékařům?
Nemocnici bych vzkázal, že je obdivuhodné, že se ji snaží všichni posouvat. Parta je tu dobrá a byla by škoda, kdyby se to někde zadrhlo, protože tato nemocnice má, dle mého názoru, své místo v systému. Mladým lékařům bych řekl, že jsem měl také možnost zůstat na klinice, ale když jsem viděl, že tam chudáci tři roky čekali, než si řízli a v Pelhřimově jsem měl možnost po dvou měsících být na sále a operovat, tak je to jasné. Samozřejmě to není jenom o nemocnici, ale o nich, jestli jsou ochotní pracovat a studovat. Dnes jsou neskutečné možnosti. Mohou cestovat, být neustále online, dělat vědeckou práci, atd.. Jak ale říkám: „Všechno se musí odpracovat. Nic samo od sebe nepřijde. A myslíte-li si, že na googlu, wikipedii a nevím kde všude získáte zkušenosti, není to tak. Medicína, ta se musí prožít a prodiskutovat.“ 

Zdroj: Nemocnice Pelhřimov