Golf je v Británii lidovým sportem, říká Kristýna Napoleaová

Dříve fotbalistka Sparty Praha a mládežnických reprezentací, v posledních letech profesionální hráčka golfu. Řeč je o Kristýně Napoleaové, která teprve jako třetí Češka vyhrála turnaj prestižního seriálu Ladies European Tour. Nejen za rok starý triumf při German Masters se dočkala uznání sportovní veřejnosti i lidí v rodném městě. V lednu jí byla udělena Cena města Pelhřimova.

Když jsem si plánoval rozhovor s Vámi, očekával jsem, že budu muset využít nějakou internetovou komunikační aplikaci. Nakonec sedíme tváří v tvář v kavárně kousek od centra Pelhřimova. To jsem měl při žádosti o rozhovor asi štěstí, že?
I když mě to netěší, domů jezdím málo. Pokud to ale vyjde a mám pár dnů, které mohu strávit v Česku, snažím se do Pelhřimova přijet. Ráda navštívím babičku, pejska, pozdravím známé a přátele. Teď mám dva týdny volno (rozhovor se uskutečnil 4. září – pozn. aut.), ale pak odjíždím na pomalu dva měsíce pryč. Musím tak hodně plánovat.

Zmínila jste kamarády. To jsou ti, s nimiž jste jako malá hrávala na plácku fotbal?
To už bohužel ne. Tím, že jsem mimo republiku, tak mi tady kamarádky a kamarádi ubývají. Už se nestýkáme s nikým ze základní školy, i vazby na spolužačky ze střední nemám. Kamarádky z vysoké se mi daří držet. Mám dvě opravdové a dlouholeté kamarádky a ty už se mě nezbaví. (smích)

A na fotbal, který jste roky hrála, v Čechách vyrazíte?
Občas. Jako sparťanka chodím paradoxně více na Slavii, protože je hned vedle golfové hřiště. Když tam o víkendu trénuji a slyším píšťalku, tak na chvilku zajdu. Tu a tam se dostanu i na zápasy Ligy mistryň. 

Teď už je i v Čechách dívčí fotbal běžným sportem, ale jak tomu bylo v době, kdy jste začínala? Nebyla jste, a promiňte mi to slovo, tak trochu za exota?
Měla jsem na mysli stejné slovo, jen jsem čekala, jestli ho řeknete. Bylo to přesně tak. Dámský fotbal v té době nebyl rozhodně běžný, a pan Hanke, který náš tým v Pelhřimově skládal, to měl těžké. Pak jsem odešla do Sparty, se mnou holky Šturmovy, další do Brna a fotbal v Pelhřimově musel skončit. Teď už hrají holky fotbal více, blížíme se tím jiným zemím. Třeba v Americe je soccer u holek populárnější než u kluků. 

Vám fotbal musel opravdu jít. Do Sparty jste se stěhovala poměrně brzy…
Asi ano. Myslím si, že mi šel. Dařilo se mi. Na druhou stranu to bylo i dobou. Přece jen holek v klubech bylo méně. Vyniknout v té konkurenci, neříkám, že nebylo těžké, ale bylo to snazší než teď.

Nehrála jste jen ve Spartě, prošla jste mládežnickými reprezentačními výběry až do devatenáctky...
Jsem moc ráda, že jsem tu možnost dostala. Přece jen tam už to byl jiný svět. Zatímco doma jsme s holkami Sparty vyhrávaly i 15:0 a pomalu každý týden, konkurencí nám byla jen Plzeň a občas Slavia, v zahraničí to bylo úplně něco jiného. Na druhou stranu v devatenáctce se nám dařilo, málem se nám povedlo udělat historický úspěch celého českého fotbalu.

Fotbalovou kariéru jste měla rozjetou opravdu slibně. O to bolavější asi musel být konec v poměrně raném věku. Končila jste v osmnácti?
Spíš v sedmnácti, to byl takový oficiální konec. Že to asi nepůjde, jsem ale věděla od patnácti, kdy jsem si utrhla i druhý křížový vaz. Tehdy jsem řešila možnost odejít na střední školu do Ameriky se sportovním programem, ale s kolenem už to nešlo.

Lékaři vám naději na návrat na fotbalové trávníky nedávali?
Asi by to ještě šlo, ale hlavně mě to nebavilo. Půl roku stát, pak zase půl roku hrát a svým způsobem neustále riskovat zdraví. Nedávalo mi to smysl. Ráda všechny věci dělám naplno, tady šance na plnohodnotnou sportovní kariéru nebyla. Trápila bych se a asi bych za několik let stejně skončila. Proto to na chvíli vyhrálo pískání fotbalu a pak přesun na školu do Británie.

Takže na golf jste nepřepnula hned?
To rozhodně ne. Hned to nebylo. 

Jak jste ho objevila nebo golf objevil Vás?
První setkání s golfem se odehrálo asi v deseti letech a musím říci, že mě to neoslovilo. Nešlo mi to, navíc té době jsem chtěla hrát fotbal, případně tenis, florbal. Po prváku, když jsem se vrátila z Británie z vysoké školy, už golf hrál s kamarády mamky manžel Petr. Lákal ji, aby se přidala, ale ta nechtěla začínat sama. Takže zkusila přesvědčit mě, a vzhledem k tomu, že má k tomu dar, povedlo se jí to.

Golf tedy dostal druhou šanci...
Zkusila jsem to a najednou jsem měla pocit, že mi to jde. Měla jsem i potřebnou trpělivost. Hrála jsem celé prázdniny, povedlo se mi stáhnout handicap, zkusila jsem i první turnaj. Do druháku už jsem jela s tím, 
že budu v Británii pokračovat. Nebylo to vůbec jednoduché, kromě studií jsem chodila i do práce, ale čas na hraní jsem si našla. Chodila jsem na tréninkové odpaliště, občas na hřiště. Postupně jsem tomu propadala více a více a magisterské studium už jsem si vybírala podle toho, jaký mají golfový tým.

Proto tedy nastal přesun do Skotska?
Původně jsem myslela na Ameriku, ale pro přijetí na tamní školy jsou důležité výsledky za poslední tři roky. V tu dobu jsem měla za sebou dva či dva a půl roku hraní. Proto jsem hledala v Británii. Nejlepší programy byly ve Skotsku. Na Sterling univerzity mě přijali hned druhý den, na St. Andrews, což vyhlášená tradiční škola, trval příjímací proces dlouho. Snad tři čtyři měsíce.  Vzhledem k tomu, že do programu pouští nějakých padesát studentů, nebyla to sranda. Původně jsem si myslela, že to bude pohoda jahoda, ale byla jsem vyvedena z omylu. Nakonec jsem se tam ale dostala a studovala vlastně v kolébce golfu. Po studiích už jsem se rozhodovala, jestli půjdu cestou profesionální hráčky nebo budu hledat zaměstnání.

Golf v Anglii a Skotsku, zemích pro tento sport tradičních, je asi jiný než v Čechách. Kde jsou největší rozdíly?
Golf je tam vnímaný úplně jinak. Je oblíbeným sportem, který hraje spousta lidí. Mají hodně hřišť a tím, že tam často prší, tak je snazší i jejich údržba. Proto je rozdíl v cenách, golf tak může být víceméně lidovým sportem. Rozdíl poznáte i v oblékání. V Čechách jsem byla zvyklá na triko s límečkem, v Anglii jsem poprvé přišla na driving a na jedné straně ode mne stál pán v teplákách, na druhé v montérkách. Zůstala jsem koukat. Po prvním týdnu jsem se přizpůsobila, začala jsem nosit tepláky a mikinu s kapucí.

Teď už se to mění, ale ještě před deseti patnácti lety měl u nás golf nálepku sportu pro bohaté. Stále ale nemá pozici sportu, jaký hrají statisíce. Proč je tomu tak?
Na to, jak jsme malá země, máme poměrně vysoký počet hřišť. Jestli se nepletu, v Česku je jich kolem sedmdesáti. To je ale pořád naprosto nesrovnatelné s Británií. Tam je třeba třicet hřišť kolem jednoho města. Tím je jiná dostupnost sportu a i jeho obliba. Kdybychom měli vedle Pelhřimova dvě golfová hřišti, asi by se tomuto sportu věnovalo podstatně více lidí než teď, kdy je nejbližší v Telči.

Masovost tohoto sportu ve Skotsku byla pro vás tím impulzem, abyste se vydala 
na dráhu profesionální hráčky?
To rozhodně ne. Spíš to bylo něco, co mám v sobě od jakživa. Ráda se zlepšuji, poznávám, kde jsou moje hranice. Líbí se mi výzvy, chci něco dokázat. Vždycky jsem měla sen, že se budu sportem živit, i když ta původní představa byla, že to bude fotbal.
Cesta profesionální golfistky byla do jisté míry i rodinným rozhodnutím. Začít v každém sportu pro jednotlivce je velmi obtížné. Bez podpory a potřebného zázemí to dost dobře ani nejde. Na samotném začátku jsem byla bez sponzorů, za krátkou dobu, kterou jsem hrála, jsem je ani mít nemohla. První dvě tři sezony mi pomáhali rodiče, kterým jsem za to moc vděčná. Postupně jsem se za stavěla na vlastní nohy a získávala sponzory, bez kterých to nejde.

Je tu paralela s tenisem? V něm absolutní světová špička má vysoké příjmy a hráčky druhé třetí stovky často bojují finančně o přežití.
Začátky byly těžké, ale ani teď nemohu říci, že jsem úplně v pohodě. Ráda bych řekla, že jsem zajištěna na celou sezonu, ale bohužel to tak není. Minulý rok byl pro mě úspěšný, týmové i singlové vítězství mi hodně pomohly, peníze jsem získala i za umístění v desítce. Tato sezona, v níž jsem musela projít řadou změn, což mi nepomohlo výsledkově ani mentálně, je horší. Finanční stránka našeho sportu je hodně náročná, takže teď jsem tak trochu na hraně.

Pryč od peněz, pojďme zase ke sportu. S tím, co jsem si o Vás přečetl, tak jste výkonnostní kometou. Rychle jste vylepšila handicap, poměrně brzy jste na profesionálním turnaji prošla cutem a dočkala se i turnajového vítězství. Co za tím stojí?
Ze začátku za tím byl talent v kombinaci s pracovitostí. Na hřišti jsem trávila spoustu času. Z amatérského prostředí jsem si přenesla návyky. Byly dobré i špatné. Některé jsem se musela i odnaučit. Co je ale nejpodstatnější, golf mě baví. Ráda si zahraji kdykoliv. Nevyhýbám se charitativním turnajům, teď o víkendu budu hrát na Konopišti. První dva roky byly hodně rychlé, přinesly mi možná až nečekaně dobré výsledky. Jak se ale posouvám výš a výš, rozhodují už zdánlivé maličkosti, posuny ve hře jsou čím dál tím menší. Teď už musím řešit i detaily. Třeba váhu hole, dva gramy jsou znát, mentální hledisko. Golf se hraje i mezi ušima.

Váš první výkonnostní průlom přišel v roce 2022, kdy jste skončila druhá na turnaji seriálu LET v Saudské Arábii.
To byla první upoutávka toho, že asi ve mně něco je, že na to mám. Že tu je naděje na další zlepšování.

Navázala jste na to v červnu minulého roku, kdy už jste jako historicky třetí Češka vyhrála turnaj LET. Jak vzpomínáte na triumf v Německu?
Jakoby to nebyl rok ale pět let. Už mi to přijde dávno. Člověk, když si k něčemu takovému přičichne a ochutná, tak by to chtěl hned znovu. Bohužel v golfu to tak nefunguje. Důležitá je trpělivost. Čekala jsem několik měsíců, pak jsem zahrála dobře ve Španělsku, bohužel o dvě rány jsem promeškala play-off. Dobře nakročeno jsem 
měla i na Mallorce a neklaplo to ani tam. 
Když se ale vrátím k tomu triumfu na German Masters, byl to neuvěřitelný zážitek. Neskutečně se mi dařilo, hrála jsem s velkým sebevědomím. Ještě před turnajem jsem začala spolupracovat s mou současnou mentální koučkou a jí jsem říkala, že mám takové jakoby déjà vu, že turnaj vyhraju. Řekla jsem o tom ještě caddymu a rodičům. Ti mě krotili, ale po turnaji jsem přijímala jejich omluvu. (smích) 
Doufám, že na to navážu už brzy. Letos jsem tomu byla nejblíže ve Švýcarsku, kdy jsem byla poslední den na finálovém fleku, ale pokazila jsem to a skončila na nějakém pětatřicátým místě. Propadla jsem se hodně, to bolelo. Pořád ale doufám, že se tahle sezona zlomí a přijde nějaký úspěch.

Teď jste dorazila na dva týdny do Čech. Odpočívat?
Kéž by. Nemohu si to dovolit. Pokud bych dva dny nedržela hole, ztratila bych cit. Na prvním tréninku po pauze bych to musela dvě tři hodiny ladit. Po týdenní pauze by mi to trvalo ještě déle. Vzhledem k tomu, že jsme v poslední třetině sezony, jakýkoliv výpadek z tréninku není možný. Proto odpočívám a zároveň každý den trochu trénuji. Snažím se čtyři pět hodin golfem strávit.

Už jste to řekla, sezona jde do finiše. Kam ještě pojedete?
Začínám ve Španělsku, pak jedu do Francie, následně do Číny a Tchaj-wanu. Potom přemýšlím o týdenní dovolené v Japonsku, když už budu poblíž, a následně chci na těžký tréninkový týden do Dubaje. Následuje turnaj v Saudské Arábii a bude záležet, jestli se pak dostanu do dvou finálových turnajů sezony. Zatím to nevypadá, potřebovala bych udělat nějaký malý zázrak, ale dokud nebude nadějím konec, nevzdám to.

Kamil Vaněk, foto se souhlasem Kristýny Napoleaové