Co prozradily městské kroniky. Stalo se před 80 lety (rok 1945) - 1. díl

Vážení čtenáři, 
rok 1945 byl bohatý na události a tomu odpovídají i zápisy v městské kronice, které čítají 77 stran. V minulosti jsme již otiskli zápis o tragické události 9. května u nádraží v Pelhřimově, kde zahynulo 13 občanů. V dnešním vydání otiskujeme zápisy popisující události 8. a 9. května a v příštím vydání otiskneme zápisy z průběhu roku 1945. Ještě připomínáme, že zápisy od r. 1939 byly v kronice zapsány až počátkem padesátých let.

Úterý 8. května 
Krásný květnový den. Na náměstí stojí stále auta naplněná zavazadly. Do aut nasedají němečtí uprchlíci, kteří byli po evakuaci svých krajů ubytováni v našem městě a v okolních vesnicích. Do jednoho auta nesli ze Slávie něco na širokém prkně pokrytém plachtou. Prý to byly dvě mrtvoly.

Našich lidí je stále v ulicích i na náměstí dosti, pozorují Němce a vše, co se děje. Při všeobecném vzrušení je ovšem pochopitelné, že se někdy šíří i vymyšlené zprávy, ale jisté je, že v jindy klidných pokojích a místnostech hotelu Slávie je v těchto dnech tíživé napětí a že hlavní stan esesáků v našem městě prožívá kritické chvíle.
Lidé tvoří hloučky přes onen zákaz, že spolu mohou stát nebo chodit jen dvě osoby. Zejména na chodníku před radnicí, kam pěkně svítí jarní slunce, je jich mnoho. Asi před 9. hodinou dopoledne přijíždí na náměstí v automobilu místní velitel SS Hauck, doprovázen několika vojáky s puškami a s automatickými pistolemi. S takovým doprovodem jezdí nyní stále. Auto jede přímo k radnici. Hauck z něho vystoupí a jde do radnice. Tam se scházejí členové Národního výboru (ovšem bez vědomí Němců). Hauck rozhněván vytýká, že jeho nařízení, aby nebylo pohromadě více osob než dvě, není respektováno a poroučí, aby bylo znovu místním rozhlasem vyhlášeno s pohrůžkou, že se bude ihned střílet, nebude-li tohoto nařízení dbáno. Potom Hauck odchází 
a nasedá opět do auta, jež odjíždí směrem k hotelu Slávie. V té chvíli místní rozhlas vyhlašuje Hauckovo nařízení 
o shromažďování osob, zdůrazňuje Hauckovu výhrůžku, že se bude střílet. A v několika okamžicích se skutečně střílí. Lidé zděšeně prchají z náměstí, některé osoby se kryjí ulehnutím k zemi nebo zděšením omdlévají.
Co se vlastně stalo? Nepatrná věc způsobila ztrátu mladého života. Když jel Hauck ke Slávii, chtěl jej zvěčnit svým aparátem fotograf a reportér Račanský. Stál u vchodu do domu cukráře Koláře, vedle hotelu Slávie. Hauck zahlédl, jak bleskla komora, ve svém strachu se domníval, že je to výstřel a dal rozkaz svým vojákům, aby stříleli na Kolářův dům. Mladý pan Miroslav Kolář zavíral právě vrata domu a v té chvíli ho zasáhly střely z automatických pistolí Hauckových esesáků. Vojáci, když viděli, že jsou vrata domu zavřená, rozbili výkladní skříň cukrářství a tudy vnikli do domu. (Fotograf Račanský prchl kuchyní a přes Koutkův a Hájkův dům. Teprve večer byl nalezen v Záložně u večeře a zatčen. Aparát byl zabaven a film byl za dozoru esesáků vyvolán drogistou Štěpánkem).

Byla povolána i vojenská pohotovost z gymnázia, vojáci vystřelili proti oknům na náměstí a částečně do vzduchu. Hauck potom odjel na radnici, dal tam zatknout všechny úředníky i některé členy národního výboru, kteří tam právě byli přítomni. Vyvedli je z radnice a před radnicí je postavili čelem ke zdi. Za chvíli jim esesmani poručili vztyčit ruce a hnali je, střílejíce do vzduchu pro postrach pozorovatelů, na dvůr dívčích škol. Tam je postavili čelem ke zdi, prohledali jim kapsy a dali k nim stráže.

Zatčeni byli: JUDr. Václav Vydra, právní komisař, Ladislav Kodet, kontrolor, Alois Lisa vrchní účetní tajemník, František Novák, účetní adjunkt, Jan Veselý, smluvní úředník, František Kopecký, adjunkt, Pavel Tůma, smluvní úředník, Bohumil Žaloudek, smluvní úředník, Jiří Odstrčilík, Josef Lichka, štábní strážmistr. arch. Karel Brynda, stavitel, Alois Zeman, výpom. sluha, Antonín Bártů, smluvní zřízenec, Antonín Bártů, školák, JUC. Josef Větrovský, smluvní úředník, Jan Holý, lesmistr, Ing. Jiří Pavlíček, smluvní úředník, Jan Jánský, rotmistr, RNDr. Jindřich Šmída, profesor, Frant. Lupínek, okr. šk. inspektor, Frant. Vopálenský, odb. učitel, Zbyněk Vavřín, smluvní úředník, František Vítek, smluvní úředník, Josef Martínek, studující. Ženy Zdeňka Formánková, smluvní úřednice, Sylva Prokopová, účetní adjunkt a Julie Křížková– Valentová z cihelen byly před odvedením mužů do dívčích škol propuštěny. Úřednice, osvětové komise Božena Rohová z Dechtář byla propuštěna ihned, jakmile se prokázala plechovým štítkem, který měla v kabelce.

Dr. Vydru odvedli do Slávie. Ve všech lidech, kteří to pozorovali, se tají dech, neboť vědí, co Němci dovedou.
Zatím dr. Smutek oznámil telefonicky Hauckovi, že by s ním rád mluvil, aby jej informoval. Žádal také, aby pro něj byla poslána stráž. Tak došlo k rozmluvě, při níž dr. Smutek a ing. Řehák jako zástupci revolučního národního výboru a dr. Vydra jako vedoucí úředník města vyjednávali o osudu zatčených i celého města. Po dlouhém a dramatickém jednání prohlásil Hauck, že dr. Smutek, ing. Řehák a dr. Vydra ručí svými životy za klid ve městě a slíbil, že propustí internované ve školách. Přitom stále vyhrožoval, že osud Pelhřimova by byl horší, než Leskovic, poněvadž má na nádraží obrněný vlak.

Potom podle úmluvy žádal dr. Smutek propuštění internovaných ve škole. Hauck měl k nim proslov, který tlumočil jeho pobočník. Internovaní byli propuštěni a městským rozhlasem bylo učiněno provolání k obyvatelstvu. Byly sděleny výhružky Hauckovy-srovnání města se zemí a pobití obyvatel v případě, že by se udál nějaký incident proti Němcům.

Provolání znělo: „Prosíme pozor! Důležité provolání všem občanům města Pelhřimova! Dnes v ranních hodinách agent provokatér vystřelil z domu pana Koláře cukráře v Pelhřimově na velitele SS Hauptbannführera Haucka a jen o vlas ho střela minula (tuto lež si vymyslel Hauck a zástupci města to museli přijmout). Kdyby byl zasažen on nebo někdo jiný z příslušníků jeho sboru, město by lehlo popelem a obyvatelstvo by bylo postříleno. Nám dr. Smutkovi, ing. Řehákovi a dr. Vydrovi se podařilo dosáhnouti v jednání s velitelem SS Hauptbannführerem Hauckem, že Pelhřimov byl ušetřen represálií a že nebyl nikdo z občanstva pro výstrahu zastřelen. Ujistili jsme ho, že s tímto činem nemá někdo z občanstva nic společného. Zaručili jsme se, že podobný čin se v budoucnosti nebude nikdy opakovat. Přísná opatření pro Pelhřimov trvají. Zůstane zde, dokud Pelhřimov nebude obsazen Angličany nebo Američany. V každém případě udrží klid zbraněmi. Každý majitel domu ručí za to, aby někdo cizí nebo podezřelý se v domě nezdržoval a vyzývá se, aby se o tom ve dne v noci přesvědčoval.“

Zpráva vzbudila hrůzu a děs ve všech obyvatelích města. Vzniká panika. Hned v odpoledních hodinách je vidět v ulicích muže a ženy s dětmi. Muži nesou na zádech batohy, ženy tlačí kočárky a děti je doprovázejí. Odcházejí ven z města do okolních vesnic. Aby unikli příšerné hrozbě. Takových šťastlivců není však mnoho, protože každý nemá známé nebo příbuzné na vesnicích a pak, ani tam není již bezpečno. Po silnicích jezdí čím dál tím více vojenských vozidel i aut vezoucích německé uprchlíky. Zejména silnice od Jihlavy směrem k Táboru je jimi přeplněna. To nastal již útěk Němců z fronty: auto za autem, obrněné vozy, motocykly, děla, všecko prchalo na západ k Američanům.

Na večer náhle zahřměly silné detonace, je vidět i sloupy dýmu. To Němci ničili motory vojenských aut, která byla shromážděna na Pražské silnici. Lidé utíkají do polí, jiní se zase uchylují do krytů v domech nebo dělají plány, jak uniknout, kdyby snad začalo vraždění. Šíří se zprávy, že v noci Němci ještě něco provedou. Členové revolučního národního výboru zajistí několik občanů, ponejvíce mladíků, aby snad z nerozumu nedali Němcům podnět a záminku k akci. Druhého dne, když Němci odtáhli, byli propuštěni. V noci pálili vojáci papíry na dvoře, ve školách i na dvoře ve Slávii.

Obyvatelé úzkostí většinou nespí. Lidé zůstávají oblečeni a také děti ukládají na lůžka v šatech, aby byli všichni připraveni, kdyby snad v noci nastalo to, čím Hauck hrozil. Slabá útěcha byla v tom, že Hauck už snad nemá moc, něco tak krutého provést. A zdá se, že tato útěcha nebyla tak bezdůvodná: v jednom obchodě německý voják, když si dal přeložit hlášení místního rozhlasu, prohlásil, že jejich komandant už je malým pánem a že prý by rozhodovali ještě jiní. Někteří zase doufali, že by proti Hauckovi zakročili příslušníci wehrmachtu, kteří stále ve větších a větších skupinách ujížděli po jihlavské silnici k Táboru. Tato naděje se opírala o fakt, že příslušníci wehrmachtu a příslušníci oddílů SS se navzájem nenáviděli a vojáci wehrmachtu, většinou starších ročníků, přece jen nebyli naplněni takovou zuřivostí jako oddíly SS. V Pacově byla posádka wermachtu a tam provedli „převrat“ klidně a hned koncem minulého týdne.

Středa 9. května
Tak plynula v napjatém očekávání noc. Za svítání bylo slyšet v Nádražní ulici jakési hulákání, jež mělo být zpěvem. To odcházel poslední zbytek oddílu SS z města. Vojáci byli opilí, stejně jako jejich velitel, o němž se hovořilo jako o notorickému alkoholikovi. Byl to člověk prostřední, spíše vyšší postavy, štíhlý, přímého držení těla, hrubé, od popálení minou znetvořené tváře, arogantního vystupování, velmi nadutý, stár asi 26 let, nápadné na něm byly jeho zelené oči a plavná chůze. Byl ženat, měl hezkou ženu, blondýnu a jedno dítě. Hauck oznámil o půl šesté vedoucímu úředníku města dr. Vydrovi, že opouští se svým oddílem město. Byl opilý. Když tuto pro všechny obyvatele města tak radostnou zprávu oznamoval, prý plakal.

V 6 hodin se ozval místní rozhlas - první hlášení v nyní již svobodném městě. To revoluční národní výbor oznamoval osvobození města a svolával občanstvo na tábor lidu v 10 hodin na náměstí. Hned byli propuštěni četníci, kteří jako nespolehliví byli internováni v místnostech okresního úřadu (chlapecké školy), byly propuštěni i vězňové v soudní budově. Ing. Řehák svolal místním rozhlasem první národní výbor ke schůzi a důstojníky k převzetí velení nad mužstvem, které bylo též rozhlasem voláno. Radost všech neznala mezí. Dosud ovšem nebyl konec. Okolí bylo plné prchajících SS-mannů, uprchlíků-„národních hostů“- všude bylo plno majetku, plno zbraní a plno nábojů. Št. kapitán legií Lupínek a št. kapitán Šedivý řídili akce na vyčištění okolí a na záchranu všeho majetku.

Zatímco na radnici dole byly řízeny tyto akce, konala se nahoře v zasedací síni první schůze místního národního výboru. Zvoleni byli: předsednictvo - předseda JUDr. Emil Smutek, advokát, 1. místopředseda Josef Vlasák, restauratér, 2. místopředseda ing. Václav Řehák, geometr, 3. místopředseda Ant. Jachek, kartáčník, tajemník: Josef Martínek, intarzista, členové výboru: Čeněk Adam, hoteliér, Jaroslav Bednář, dělník, Alois Beran, tesař, Josef Crhán, malíř. Frant. Dohnal, železniční zřízenec, Frant. Eckert, obuvník, Mudr. Mojmír Fučík, sek. lékař, Tomáš Haruda, dělník,  Josef Hojovec, přednosta ČSD, Frant. Hotový, invalida, Anna Hrabětová, manželka učitele, Jan Hůla, dělník, Jan Chvála, dělník, Václav Jelínek, trafikant, Václav Kobližka, ředitel živnostenských škol, Marie Koubová, dělnice, Frant. Lupínek, okr. šk. inspektor v.v., Josefa Mašková, manželka zedníka, Josef Pavlíček, dělník, Karel Picka, vrchní berní tajemník, Václav Pípal, dělník, Karel Převor, truhlář. Mudr. Jaroslav Pujman, primář, Josef Rejna, dělník, Alois Růžek, zedník, Jan Šindelář, dělník,  Josef Trnka, elektromechanik, František Vacek, truhlář, Václav Vacek, dělník, Zbyněk Vavřín, úředník, Jaroslav Veselý, rolník Jaroslav Vyhnálek, holič, Jan Zeman, soudní asistent.

Brzy nastal ve městě ruch, který se stále vzmáhal. Jsou snímány a začerňovány německé nápisy v oknech a na domech jsou vyvěšovány československé prapory. Vedle dospělých, účastní se všeho zejména mládež. Na náměstí začíná se hned stavět tribuna. Známí se setkávají a v radostném vzrušení si tisknou ruce.
Městský rozhlas stále něco hlásí a také to, že budou zatýkáni Němci a kolaboranti. Obyvatelstvo se vybízí, aby udrželo pořádek a za chvíli již jsou zatčení voděni se zdviženýma rukama na radnici, později pak do soudní budovy. Zatýkací hlídky jsou vždy doprovázeny zástupem lidí, hlavně mládeží. Hlídky v občanských šatech jsou ozbrojeny puškami a pistolemi. Zatýkání provádějí též čeští četníci, kteří zůstali i za okupace věrni. Do náměstí proudí lidé ze všech částí města. Vracejí se i ti, kteří předešlého dne opustili město před Hauckovou hrozbou.
Po 9. hodině se občané shromažďují k slavnostnímu průvodu, který se řadí v ulici Komenského u kaple P. Marie zúčastní se i různé spolky, studenti reálného gymnázia za války uzavřeného s praporem, objevují se již vojáci a důstojníci v čsl. stejnokrojích. Hudba hraje pochodové písně známé z radostné doby republiky. Po 10. hodině jde průvod na náměstí, v čele jdou dívky v národních krojích. Průvod jde Nádražní ulicí, potom Tylovou kolem Národního domu na Karlovo náměstí, prochází Dolní branou a kolem budovy gymnázia do náměstí, kde končí u slavnostní tribuny. Ještě v Nádražní ulici se dovídají účastníci průvodu, že ve městě jsou již Rusové. A opravdu! Když přichází průvod k tribuně, na níž jsou členové revolučního národního výboru, vidí mezi nimi dva rudoarmějce, motocyklisty, kteří první přijeli do města po Jihlavské silnici.

Účastníci průvodu a shromážděné obyvatelstvo nadšeně zdraví první vojáky slavné Rudé armády. Vojáci jsou mladí hoši, dobráckých a usměvavých obličejů, osmahlí a zaprášení, ale přes všechnu únavu a námahu vojáků v poli, září jim radost z očí radost, tím větší, když vidí, jakou radost oni sami způsobili svým příchodem těm, kteří je tak nadšeně pozdravují, když si uvědomují, že oni jsou částí té ohromné moci, která tak slavně rozdrtila zlého a silného nepřítele. Vojáky objímá a vítá předseda národního výboru dr. Smutek za nadšených projevů radosti všech přítomných.

Po řeči dr. Smutka promlouvá major Rudé armády, invalida. Opírá se o hůlku a pronáší temperamentní projev svou mateřštinou. Nesmírné nadšení a radost zaplavily všechna srdce. Než tito tak náhle se objevivší hosté museli brzy odjet tam, kam je volala povinnost a první manifestace osvobozeného lidu po dlouhých letech okupace byla zakončena.

Lidé stále v radostném vzrušení se počínají rozcházet do svých domovů, blíží se poledne. Tu náhle nastane na náměstí ruch a hluk a kdosi volá, že Němci táhnou na město! Za chvíli pak místní rozhlas vyzývá ke klidu, oznamuje, že Němci se chystají přepadnout město a vybízí obyvatelstvo, aby se uchýlilo z vnějších ulic a čtvrtí do středu města. Lidé prchají v divokém zmatku, neboť dosud zní každému v uších Hauckova hrozba. Po kratší době pak se hlásí, že nebezpečí je zažehnáno, ale aby z opatrnosti se nikdo nepřibližoval k nádraží a zůstal raději ve vnitřním městě. V té chvíli se ještě nevědělo, že u nádraží právě ztratilo život 13 mužů většinou mladých lidí, kteří byli pobiti posádkou německého pancéřového vlaku, který městem projížděl.

Za Letopiseckou komisi: JUDr. Josef Doubek a Mgr. Rostislav Čech