Člověk musí pořád posouvat své hranice, tvrdí Michal Wastl

Mezi nejmladší držitele Ceny města Pelhřimova patří šestnáctiletý Michal Wastl. Student pelhřimovského gymnázia a bývalý žák Základní školy Krásovy domky si získal uznání nejen mezi spolužáky a učiteli, ale nyní i v rámci celého města. Svým nadáním a pílí vyniká v široké škále oborů. Na druhém stupni základní školy pravidelně bodoval v olympiádách z humanitních i přírodovědných předmětů, v 9. třídě i na republikové úrovni. 

U málokoho se vidí zájem jak o humanitní, tak i o přírodní vědy. Je vám některý z oborů bližší?
Těžko říct. Už když jsem byl malý, mamka mě naučila zajímat se o svět okolo sebe. Zajímá mě spousta věcí, které se dějí kolem mě, a když zrovna souvisejí s fyzikou, zajímá mě fyzika, a když něco souvisí s historií nebo zeměpisem, zajímají mě tyto obory. Tudíž je možné, že se bude můj zájem rozšiřovat i dál. Kdo ví, jak to bude, ale zatím žádnou představu nemám.

Zájem o svět kolem vás dostal na řadu olympiád. Jak se na ně připravujete? 
Je to různé. Na dějepisnou olympiádu se vždy na začátku roku vyhlašuje tematický okruh. Třeba když jsem soutěžil já, tématem byl každodenní život v českých zemích ve středověku (od Cyrila a Metoděje po Jana Husa). Takže jsem si to téma přečetl v učebnici, ale spíš už jsem věděl nějaký základ, protože jsme se o tématu už učili. Poté jsem si našel další studijní materiál, to co jsem viděl v televizi, nebo různá videa na internetu. Pokud organizátoři doporučili nějakou knihu, tak tu jsem si přečetl. Zeměpisná olympiáda je zase jiná. Skládá se ze tří částí: práce s atlasem, test geografických znalostí a praktická část – v ní je hodně textu. Pokud si přečtete dobře text, který je v zadání, odpovědi často vydedukujete jen z něj. Proto jsem se na zeměpisnou olympiádu příliš nepřipravoval. Na fyzikální olympiádě jsem byl jen jednou, protože učitel fyziky na naší škole říkal, že bych to mohl jít zkusit. Takže jsem se šel jen tak podívat a nebylo to špatné, ale některé výpočty byly dost náročné.

Jakým způsobem olympiády probíhají?
První je školní kolo. Učitelé si buď vytvoří otázky sami, nebo mají nějaké centrální zadání, které jim pošle organizátor soutěže, což jsou většinou vysoké školy. Nejúspěšnější řešitelé následně postupují dál. Okresní kola byla vždy podobná, organizoval je Dům dětí a mládeže. Konala se v Pelhřimově, většinou se napsal test a pak se šlo domů. Krajské kolo dějepisné olympiády bylo také v Pelhřimově, ale u zeměpisné už jsem musel jet do Žďáru nad Sázavou. U dějepisné olympiády to probíhalo tak, že jsme nejprve napsali test, poté šli do Muzea Vysočiny, kde nám řekli něco o dějinách Pelhřimova, a pak byla historická přednáška, například o světových výstavách. Po přednášce jsme se odebrali na oběd do školní jídelny a následně zpět na gymnázium. Mezitím učitelé opravovali testy, sestavovali výsledky a nakonec nám oznámili pořadí. V době koronavirové pandemie se psala všechna kola zeměpisné olympiády online.

Tímto postupem jste se tedy dostal až na reprezentaci v celostátním kole dějepisné olympiády. Lišilo se nějak od předchozích kol? 
Ano, jelikož celou dějepisnou olympiádu organizuje Katedra pomocných věd historických Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové (FF UHK), konalo se v Hradci Králové. Byli jsme ubytovaní v domově mládeže. Abych se vůbec mohl zúčastnit celostátního kola, musel jsem vypracovat třístránkovou práci na téma: „Příběh stavby a její zasazení do dobových souvislostí.“ Vybral jsem si kostel svatého Víta, který spadá do daného období a je mi blízký. Hledal jsem informace na internetu, byl jsem se zeptat i paní a pana Jirků, kteří mi poradili. Navštívil jsem archiv, kde mi pomohla mamka s focením materiálů. Práci jsem dokončoval až do půlnoci, nakonec jsem ji poslal včas. V Hradci Králové jsme mimo jiné práci prezentovali. Celostátní kolo bylo čtyřdenní. První den se konalo zahájení a následovala prohlídka historického centra Hradce Králové. Druhý den jsme psali test, ale organizátoři se snažili, aby program nebyl jen o soutěžení. Zahrnoval historické přednášky na filozofické fakultě a výlet na Kunětickou horu. Cílem organizátorů bylo, aby účastníci, kteří přijeli z celé republiky, získali nejen zkušenosti, ale také zážitky. Za mě se jim to povedlo na výbornou, přestože to neměli jednoduché. 
Do celostátního kola postupuje vítěz kraje a další soutěžící podle bodového hodnocení. Myslím, že nás bylo asi 28. 

S tím, že jste teď začal chodit na gymnázium, je vidět rozdíl mezi středoškolským a základoškolským pojetím dějepisu?
Teď na gymnáziu máme pana Fišara, který se snaží hodiny dělat zábavné, i když samozřejmě dějepis ne všechny baví. Na základní škole nás učila paní Havránková, která kladla důraz na znalosti, což některé odrazovalo, protože jsme se museli hodně učit. Ale snažila se hodiny oživit třeba videem. Je těžké udělat vyučování zajímavé pro všechny. Mně osobně historie nejvíc baví kvůli souvislostem mezi událostmi, ne jen kvůli konkrétním datům.

Jaké poslední téma nebo historická událost vás zaujaly?  
I když to úplně nesouviselo s olympiádou ani se školou, přišla mi zajímavá časová posloupnost papežů a jak se proměňovala jejich pozice. Ve středověku to pro většinu Evropy byl nejdůležitější člověk na světě a co řekl, to bylo svaté. Když přišli reformátoři, jako například Jan Hus, proměnilo se to. Zajímalo mě, proč k tomu došlo, a tak jsem se snažil o tom zjistit něco víc. Dnes je jeho hlas v Evropě vnímán jen jako jeden z mnoha názorů na věc.

Když najdete nějaké téma, které vás zaujme, preferujete jako zdroj informací internet nebo si raději dojdete do knihovny půjčit knížku? 
Samozřejmě, přes internet je to jednodušší. To člověk nemusí nikam chodit. Ale když je k tématu nějaká knížka v knihovně, tak si ji taky rád přečtu. I když, přiznám se, že jsem dlouho nic nečetl. Jak říká náš třídní učitel na gymnáziu, pan Blažek – člověk je tvor pohodlný, takže si rád všechno usnadňuje. To je pravda. Proto je občas těžké se přimět a jít něco udělat. I když si říkáte: „Jo, je to zajímavé, to bych rád udělal,“ ale jednodušší je sedět a nic nedělat. Člověk se proto musí pořád překonávat, aby něco dokázal.

Máte nějaký sen, který byste si chtěl splnit?  
Určitě bych se chtěl podívat znovu do celostátního kola, protože je to zajímavé. Člověk si rozšíří obzory, vidí jiný svět a jiné lidi, kteří se zajímají o úplně rozdílné věci. Když sportovci mají sen vyhrát první místo a poté ho dosáhnou, musí si zase stanovit nový cíl. Takže u mě je to spíš rozšiřování obzorů. Já si myslím, že jsem jen obyčejný kluk, který chodí ven s kamarády a užívá si života, než že by jenom ležel v knížkách.

 Iva Pacnerová