Cena je tečkou za skvělou sezonou, tvrdí Dominika Hronová

Dominika Hronová, reprezentantka v taekwondu a první z Češek, které se kdy v tomto sportu zúčastnily olympijského turnaje. V neposlední řadě rekordmanka ve sbírání Cen města Pelhřimova. Toto ocenění jí zastupitelé města přiřkli za roky 2013, 2017, 2023 a 2024.

Už loni se třetím ziskem Ceny města Pelhřimova zařadila mezi legendy této ankety a při té příležitosti prohlásila: „I když je to už má třetí cena, nic to nemění na tom, že je to pro mě stále pocta,“ pronesla. A na provokativní dotaz, zda by si přišla i pro čtvrtou v pořadí, dodala: „Moc ráda. I když už několik let bydlím v Praze, pořád to beru tak, že moje město je Pelhřimov. Na turnajích reprezentuji oddíl, Českou republiku a také Pelhřimov.“ 
Rok se s rokem sešel, Dominika Hronová účastí na olympiádě v Paříži přepsala historii pelhřimovského i českého taekwonda, takže zastupitelstvo jednalo logicky a podle očekávání. Přidělilo jí opět Cenu města. „Těší mě, že to nebyla cena za dlouholeté zásluhy, že jsem ji dostala za to, co jsem v minulém roce dokázala. Pro mě to byla hezká tečka za vydařenou sezonou,“ vyjádřila se.

Na rozdíl od minulé sezony, která byla plná výzev, čeká Dominiku Hronovou trochu obyčejnější program s jedním výkonnostním vrcholem. „Tím bude mistrovství světa, které se uskuteční v říjnu v Číně. Sezona nám začíná právě teď, na konci února jedeme na turnaj světového poháru do Slovinska,“ zmínila se.

Vzhledem k tomu, že při příležitosti tří předešlých Cen města Pelhřimova vznikly v Pelhřimovských novinách portrétové rozhovory, chtěli jsme tento text nějakým způsobem odlišit. Proto jsme Dominice Hronové dali prostor k tomu, aby popovídala o lidech, kteří ji na poli sportovním k úspěchům pomohli a pomáhají.

Ivana a Lubomír Hronovi, rodiče
Ráda začnu od těch nejbližších, své rodiny. Oba rodiče mě ve sportování podporovali od malička. Každý trochu jinak, ale báječně se to doplňovalo. Mamka má ke sportu blíže, v mládí hodně sportovala. Podržela mě v krizových situacích, kdy jsem s taekwondem chtěla skončit. Neměla jsem jen období úspěchů. Tehdy mi říkala, že by to byla škoda vzdát, všechnu tu snahu zahodit. I když na mě chvílemi i dost tlačila, dokázala mě vybičovat k většímu úsilí a dostala jsem se díky ní tam, kde jsem dnes. Taťka je pohodář. Dokázal mi dodat klid. Když jsem měla pocit, že se mi celý svět hroutí, byl to on, kdo mě z toho vytáhl. Po bolavých prohrách na mistrovství světa nebo Evropy řekl: „Chleba levnější nebude, ne? Buď v klidu.“ Nesmírně si jeho přístupu cením.

Tomáš Hron, bratr
Nechci to brát nějakou posloupností podle míry zásluh, spíš postupuji směrem od svých nejbližších. Bratr hrál zásadní roli při mém rozhodování, zda se začnu taekwondu věnovat. Přitom nebývá zvykem, že by mladší sourozenec inspiroval toho staršího. Nedá se říci, že by mě vyloženě přesvědčoval. Ve sportovní gymnastice, se kterou jsem začínala, jsem byla průměrná, na druhou stranu jsem viděla bratra, jak vozí medaile z turnajů. Vzhledem k tomu, že mám potřebu být nejlepší a přiznávám, že jsem dost zaměřená na výsledky, bylo právě toto pro mě inspirací. Tomášovi tedy vděčím za inspiraci, byl to on, kdo mě k taekwondu nasměroval.

Petr Lacek, klubový trenér
Opakovaně zdůrazňuji jeho podíl na mém úspěchu, mluvila jsem o něm i při předávání cen na slavnostním večeru a myslím si, že nepřeháním. Bez Petra bych opravdu nebyla, tam kde jsem. Vedl mě od samého začátku, učil mě základy a v neposlední řadě mi obětoval spoustu času. Byl to on, kdo se mnou jezdil po turnajích a bylo jich také čtyřicet za rok. Nejsem sama, kdo je mu zavázaný. Na jeho práci stojí nejen taekwondo v Pelhřimově, ale i v celé republice. Petr v oddíle, který vybudoval prakticky z ničeho, vychoval řadu reprezentantů. Suverénně nejvíce ze všech klubů, které v republice jsou. I když se teď o mě stará především trenér reprezentace, jsem s ním stále v kontaktu.  Jezdíme spolu na menší turnaje, píšeme si, zavoláme si, stále jsem členkou pelhřimovského oddílu, a to se nikdy nezmění. Petra bez přehánění beru jako svého dalšího rodiče.

Viktor Jankovský, reprezentační trenér
Za ním stojí především to, jak dokázal změnit reprezentaci jako takovou. Teď už máme na přípravu prakticky profesionální podmínky, o čemž se nám třeba před pěti lety ani nesnilo. Povedlo se získat podporu od Olympu a díky tomu je vůbec možné, abychom měli deset tréninků týdně. Kdyby nedošlo k této změně, nebyly by výsledky. Se třemi čtyřmi odpoledními tréninky týdně by nikdo z nás nemohl ani pomyslet, že se dostane na olympiádu.

Iveta Jiránková a Petra Štolbová, kolegyně z reprezentace
Především Iveta je pro mě naprosto zásadní. Je to můj srdcový člověk, hlavní sparingpartner. Vzhledem k tomu, že jsme z jednoho klubu, známe se dlouhé roky. Trénovaly jsme spolu v oddíle, teď jsme společně Praze. Vzájemně se držíme nad vodou, pomáháme si. Nezapomenu jí, co pro mě a Petru Štolbovou dělala v přípravě na olympiádu. Absolvovala s námi spousty tréninků, odpracovala hlavně takové to rané období přípravy do prázdnin. V závěrečné fázi přípravy už ji vystřídaly zahraniční závodnice. Petra Štolbová je prostě kolegyně, 
za kterou jsem ráda, protože mě tahá nahoru. Obě jsme se dostaly na olympiádu, obě sdílely stejné pocity. To nás sbližovalo a je skvělé, že jsme si dokázaly vzájemně pomoci. Dodávaly jsme si sílu navzájem.

Josef Med, životní partner
Jako by to nešlo bez rodičů, úspěchy bych neměla ani bez něj. Je mým podporovatelem číslo jedna. Když to alespoň trochu jde, jezdí se mnou po turnajích, ať už jako fanoušek nebo jako mezinárodní rozhodčí. Byl na kvalifikačním turnaji v Bulharsku, zorganizoval výjezd i na samotnou olympiádu, nechal vytvořit fanouškovská trička. Je pro mě velkou oporou. Díky němu mám hlavu v pohodě, dává mi psychickou rovnováhu. Umí mi pomoci ve chvílích, kdy jsem skleslá, kdy si nevěřím. Je tím prvním, kdo mi v takových chvílích pomáhá. Známe se šestnáct let, potkali jsme se v pelhřimovském oddíle, letos to bude dvanáct let, co jsme spolu jako partneři.

Kamil Vaněk

Zobrazit další fotografie (10)